Alexandr Sergejevič Puškin (1799-1837)

Ruský básník, prozaik, dramatik a esejista, zakladatel moderního ruského básnického jazyka. Narodil se v Moskvě. Jako liberální šlechtic patřil k sympatizantům děkabristického hnutí, zastával však umírněné monarchistické názory. Ve své rozsáhlé tvorbě navázal na tradici preromantické literatury, v dramatu se inspiroval Williamem Shakespearem. Psal také literární kritiky, publicistiku a veršované pohádky, zpracovával folklórní motivy, vydával literární časopis 'Současník'. Důsledně respektoval a odstiňoval atmosféru panující v jednotlivých vrstvách ruské společnosti. Pro své svobodomyslné verše musel v roce 1820 odejít na sedm let do vyhnanství, po návratu byl pod stálým policejním dozorem. Dvorskými intrikami byl nakonec v Petrohradu dohnán k souboji, v němž byl zabit.


Evžen Oněgin
(hlava třetí , XXXI)

Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci...
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my ... z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.
Proč jenom, proč jste přišel k nám ?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám,
ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou
i ctnostnou matkou usmířenou.
Jiného?. . .Ne již. V světě ráda
nikoho nemohu mít já.
Tak si to Prozřetelnost žádá ...
Tak chtějí nebesa: jsem tvá.
Můj celý život mi tě slíbil,
tys musel, musel přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl
až do hrobu mě chrániti ...
Byls vidinou mých nočních snění,
už drahý mi, když nezřený,
tvůj zrak mě mučil plameny,
tvůj hlas zněl v touhy rozeznění
- a nebyl to jen sen - jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,
a strnula jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi: Toť on!
Och ano. . . Já tě slýchávala
tys tiše se mnou rozmlouval
když chudákům jsem pomáhala
i když jsem v prosbách klekávala
za zmatené své duše žal.
Zda tys to, přízraku můj milý,
se do světnice v oné chvíli
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí?
A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch!
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný ...

Pro * * *

Proč do smutku a beznaděje
upadat v chmurných představách.
Loučení i tak bolestné je.
Proč dřív než třeba mít z něj strach?
Uděláš brzy za vším tečku,
sám v osiřelém tichu niv
shledávat začneš po zrnéčku
v paměti vše, co bylo dřív.
Nešťastný budeš. Vlasti, světu
ochoten budeš sbohem dát
za jednu její něžnou větu,
za lehký šelest dívčích pat.

Přežil jsem sny, dal sbohem touze..

Přežil jsem sny, dal sbohem touze,
dávno se na nic netěším.
Oči mi zbyly pro pláč pouze,
dusím se smutkem nejtěžším.

Přespříliš brzy pod nárazy
osudu zvadl květ mých dní.
Jsem opuštěn a stesk mě mrazí,
čekám jen ránu poslední.

Tak v hvizdu vichru, bez naděje
na podzim zkřehlý od hrůzy
poslední list se siře chvěje
na holé, nahé haluzi.

Touha po slávě

Když něžnou milostí opojený jsem němě
před tebou poklekal a šeptal - miluje mě,
když tvůj zrak laskavý mi vléval radost do žil,
ty nejlíp, drahá, víš, zda po slávě jsou toužil,
ty nejlíp víš, jak vzdálil jsem se světu,
jak málo jsem se přál pokládat za poetu,
jak boj mě unavil, jak byl jsem zoufalý,
jak nevnímal jsem nic, výtky i pochvaly.
Proč měl bych tehdy dbát o vratkou přízeň davu,
když tvá dlaň hladila mi obolenou hlavu,
když s okem zářícím šeptalas častokrát:
Miláčku, šťastný jsi? Miláčku, máš mě rád?
Miláčku, odpověz, umíš být v lásce stálý?
Nikdy mě pro jinou tvé srdce neošálí?
A já jsem mlčíval, já tonul v rozpacích
a pouhá myšlenka na rozchod byla hřích
v těch šťastných minutách, kdy zdály se mi směšné
útrapy milenců a slzy bezútěšné.
A náhle pomluvy, zrada a klevety
a všemi opuštěn a všemi prokletý
jsem osiřele stál jak poutník na Sahaře
a blesky šlehaly mi do zděšené tváře
a já jsem vkročil do temnot bezhlavě
a já jsem najednou zatoužil po slávě
tak, aby jméno mé hřemělo jak uragán,
abys je slýchala den co den ze všech stran
a srdce zmučené skrýt před ním nemohlas,
tak, aby v tichu ti připomněl věrný hlas
temný sad, loučení a on šepot vroucí,
jímž jsem tě zaklínal poslední naší noci.

V krvi mi hoří oheň vášně..

V krvi mi hoří oheň vášně,
zraněné srdce svírá chlad.
Líbej mě. Když ty objímáš mě,
jak by mi na rtech nektar slád.
Zažeň tu trýzeň, co mě mučí,
celého skryj mě do náručí,
až bujný den se unaví
a stíny lehnou do trávy.


Část ukázek převzata z knihy:
Chladný žár, Alexand Sergejevič Puškin, přel. Hana Vrbová, vyd. nakladatelství Dokořán, Praha, 2005

back for good

© jr 2002,3002,5002