Stanislav Kostka Neumann (1875-1947)

Prolog

Nesmrtelnou hymnu slíbil jsem kdys lesům.
Snadno přísahy se činí v líbánkách.
Slíbil jsem ji stromům, zvěři, hmyzu, vřesům.
Milovali jsme se v rozkošnických snách.

Nesplnil jsem slibu, nesplnil ho ani,
když ta naše láska v štěstí uzrála.
Já jen o tom našem věrném milování
zpívám prosté rytmy lesů vazala.

Také v jejich stínu střídá se sled chvílí;
tisíc žalů, tisíc radostí:
Žaly, moje žaly hymnu pohltily;
mír a radost rády píseň pohostí.

Z radostí a míru vzcházejí mé sloky,
smutků překonaných bývá na nich pel...
Unikl jsem z města mílovými kroky,
k zdroji věčné něhy blah hsem odešel.

(Kniha lesů, vod a strání)

Ocúny

Ocúny na lukách, žluté skvrny v lesích,
má novou svěžest poslední tráva.
Umřeme v barvách, umřeme v plamenech.
Pak zatopí nás bělostná láva.

S večerem mlhy sklouzají po lesích;
jak zakletý zámek tichá je řeka.
Mír mimo dobro a zlo se klade
na křídla ducha zavřená a měkká.

Kdes v dáli šumí červnové vášně
ozvěna sladká, nesmírně táhlá.
Do rosy klidně složila hlavu
květina sluncem srpnovým zprahlá.

Ocúny na lukách, žluté skvrny v lesích.
Umřeme v barvách na zcela malou chvíli.
Básníci života, jsme jako země:
zas rozkvetou růže, jež jsme zasadili.

Na jednu zimu zapomenuti,
k novému jaru z mrtvých povstaneme.
Ocúny na lukách, žluté skvrny v lesích:
od ocúnů k prvním sněženkám jdeme.

(Kniha lesů, vod a strání)

Andante

Pod mraky stůně dnes večer srpnový a srdce mé,
ve zvadlém větříku se chvěje větvoví a srdce mé
jen tichou, tak zcela tichou písní večerní.

A stráně kolem zasmušile sní pod hřívou lesů,
ztrativších půvab tajemných hlesů,
jež v měsících lásky rodí se z nich, vzdechy a smích.

Je ticho a smutek a mlčení barev,
nemocné ticho pod mraky,
jako by nikdy již ze šedých larev nesměly vzejíti,
v slunci se zaskvíti
motýlů pestré zázraky.

A myslí si nemocné srdce mé,
že sotva již někam dojdeme;
takový příliš lidský cit jím počíná chvít;
jak tulák zbloudilý, skrčený v plášti,
myslí si s nejistou lítostí,
že nebude velkých již radostí, ni velkých záští.

Že bylo by krásno se povznésti
nad radosti, žaly, neřesti.

Myslí si, myslí srdce mé
v nemocný večer srpnový,
chvěje se, chvěje se srdce mé
jak unavené větvoví.

(Kniha lesů, vod a strání)

Epilog

Vodopády zlatých lesů
šumí píseň jeseně;
v údolí nám ještě zbyla
vlhká vůně po seně.

Sklizeno a dokonáno.
Po všech stráních dokola
krásná iluze jen svítí,
směje se a plápolá.

Stráně hoří, stáně hoří...
Odvane vše listopad...
Chtěl bych také - na chvíli jen -
srdci, mozku dáti spát!

(Kniha lesů, vod a strání)

(Kniha lesů, vod a strání)

back for good

© jr 3002